Dešťový den

Od rána jsme se smáli. Ve vlaku náš nejmladší naživáček pozoruje obrázky nad sedadly. "Tam jsou obrázky, jeden má nafouklý břicho a jeden krátký." Ostřílenější výletníci mu vysvětlují, že je to těhotná paní, co má v bříšku miminko a starý dědeček s hůlkou. "Hm, můj dědeček má taky nafouklý břicho!" dodává nejmladší. To už se smějeme všichni...

Vystoupíme z vlaku a prší. Ještě kousek autobusem a potkáváme Ondru a zbytek kamarádů. Prší. Kanály, okapy, potůčky...vše děti přitahuje. Pořád prší. Všichni už máme pláštěnky a míříme na zříceninu Trmačov. Zpíváme si "Prší,prší", jak jinak. Všude mokro, chystáme na oheň. Ondra vybaluje suché dříví, už se těšíme, jak se ohřejeme. Prší. První plamínky a děti si už chtějí opékat. Pozorujeme kapky deště, máme je všude. Čím větší máme oheň, tím víc prší. Je to takový zajímavý souboj. Kde není pláštěnka, tam je mokro. Oheň se snaží sušit, ale déšť to s patřičnou intenzitou kazí. Ještě že je takové teplo. Každý si vytváříme své mikroklima, ač ve vlhkém, zima nám není. Přikládáme a přikládáme. Kolem třetí odpoledne déšť ustává a my začínáme konečně prosychat. Děti se vydávají na průzkum zříceniny a okolního lesa. Domů se vracíme vlhcí, špinaví a posílení!