Toulky Pouzdřanskou stepí

Naše první větší výprava na jih, za sluníčkem a za teplem. Prozkoumali jsme opravdovou step. Po 30-ti minutové cestě vlakem jsme se ocitli ve světě vinic, dalekých výhledů a rozlehlých plání. A sluníčko nás pěkně rozehřálo! A vytáhlo ven i další živáčky. Suchá tráva se hemžila drobotinou - berušky, mravenci, housenky...dokonce se do naší lupy podařilo ulovit vzácný druh brouka - majku obecnou. Miluje sluníčko a je jen vzácně k zahlédnutí! Dočetli jsme se, že je jedovatá. A je moc zajímavé, jak funguje její larva. Je to pěkná potvůrka! Skoro všichni jsme měli plné kapsy prázdných šnečích ulit, které byly všude kolem. Pod mikroskopem jsme zkoumali i nalezené chlupy, zaječí nebo srnčí? To jsme nepoznali. Zato jsme objevili stráň plnou zaječích nor. Byly obrovské a my plni zvědavosti, jak to pod zemí asi vypadá.

Na vrcholcích stepi jsme potkali partu vinařů. Jednoho jsme oslovili a dozvěděli jsme se, proč stříhají všechny proutky vinné révy, až na jeden jediný. Nemohli jsme se rostlin a řad dopočítat. Stonkové moře se táhlo od obzoru k obzoru. Slíbili jsme si, že se sem vrátíme v době, kdy se vše zazelená a ještě na podzim v době sklizně. Můžete jít s námi!

Ve vzduchu se vznášela hejna ptáků. Havrani, kroužili vysoko, bez dalekohledu byli jen těžko k zahlédnutí. Po stromech poskakovaly sýkorky. Někteří si ve vyhřáté trávě ptáčky z atlasu překreslovali. Víte, že mládě hýla, pokud nevyroste mezi svými, tak se nenaučí typické "djí,djí", ale přijme "řeč" jiných rodičů?

Příkré stráně sváděly k válení sudů a divokému sbíhání. Při závěrečném sestupu jsme našli v křoví srnčí parůžek. A vzhledem k velikému horku, šli kousek cesty naboso a to byl teprve únor! Fííí do dalších dnííí...